Myslím že diskuse o nedonošených dětech a jejich komplikacích je zas trošku mimo.Taky mám nedonošeného syna, který měl velmi malou šanci na přežití díky mnoha zdravotním komplikacím znám pocit, když vstupuji na dětskou Resku s pocitem, jestli ho tam ještě vůbec najdu živého atd.Syn přežil a dnes ve dvou letech je z něj úplně zdravé dítě jen s poruchou pozornosti a drobnu srdeční vadou.Ale o tom tento článek nebyl.....Tenhle článek je o vnitřní síle jedné osamocené mámy s nevyléčitelně nemocným dítětem, která se snaží pojovat a pomoc i ostatním postiženým...a to je o hrozné vnitřní síle a velkém vnitřním vyrovnání...protože nevím jak vy, ale když moje dítě bojovalo o život, tak jsem neměl pocit, že to lidé v okolí chápou, ani ostatní rodiče a především jsem jim záviděl pokroky jejich dětí, když se naše situace moc nezlepšovala......ale určitě jsem neměl sílu na to někoho držet a pomáhat ještě jiným rodičům či dětem....svým způsobem jsem se utápěl ve vlastní bolesti a bezmoci....