Pod tohle se můžu podepsat. Být outsider není nic jednoduchýho. Na základce to ještě nebylo tak děsný, ale na střední to udeřilo plnou silou. Období nelehké. Nicméně jsem se hodně naučila, hlavně o sobě. Vytěžila jsem ze situace maximum, posílilo mě to. Vím, že dokážu fungovat nezávisle na obdivu nebo přijmutí kolektivu, a můžu si tak vážit sama sebe. Naučilo mě to, že jedině když si budu věci dělat podle sebe, tak budu šťastná. A nestačím se divit, kolik lidí v tomhle směru vůbec nedospělo. Jak jsou dospělí jedinci zaseknutí na tom "co si pomyslí ostatní". Nechápu, že se někdo bojí oblíct tak, jak chce, nechápu, že se někdo bojí udělat to, co chce. Už vůbec nedokážu pochopit, že většina lidských problémů pramení z nedostatku odvahy vyfiltrovat ze svýho života lidi, kteří obtěžují.
Na druhou stranu bych si asi nepřála, aby dcera byla outsider, rvalo by mi to srdce. Je to sice dobrej základ do života, ale přiliš drsnej.