Jako dítě ve školce jsem sedávala bokem a koukala na děti jak si hrají, naprosto spokojená. Ve škole jsem nosila poznámky typu "nebaví se spolužáky". Trochu se to změnilo, když jsem v páté třídě začala kamarádit s třídní hvězdou, tudíž jsem se "svezla" s ní. Na gymplu jsem byla "řadová", ovšem bez obdivu ke hvězdám ) a v osmnácti jsem se úplně změnila, na nástavbě už jsem byla oblíbený člen třídy. Je pravda, že také ke své spokojenosti nepotřebuji obdiv kolektivu a tak. Ještě tedy musím napsat, že jsem měla kamarádku mimo školu, se kterou jsme trávily všechny volné chvíle. Možná to bylo tím, že jsem byla v pohodě. Dcera kamarády potřebuje, a když ji vidím stát mimo kolektiv, tak je mi špatně. Ale naštěstí je spokojená. Možná je to jinak než jak to vidím chvíli já. A jak dopadly třídní hvězdy? Nic moc.