Ahoj Pavlo,
při čtení Tvého příspěvku jsem se musela smát - i když to k smíchu samozřejmě není. Vzpomněla jsem si na nedávnou příhodu. Jela jsem se Šárkou v kočárku do Prahy (ještě plně kojím) a cesta se nějak protáhla nad plán. Zkrátka Šárinka dostala hladík. Začala řvát jako tur. Čekala jsem na autobus. Pod pohledy lidí (zajímavé je, že hlavně žen) jsem se málem propadla hanbou. A tak jsem drndala, ucpávala pusinku dudlíkem a s hrůzou čekala na příjezd autobusu. Ten nejel a řev byl opravdu mohutný. Představa 20-ti minut v autobuse s uřvanou holčičkou mě donutila k tomu, abych se pohodlně usadila na zastávkovou lavičku, nasadila nejnevinnější úsměv a Šárinku nakojila (naštěstí jsem v tomhle docela otrlá - úspěšně kojím na volejbalových turnajích i jinde, ale takhle na veřejnosti se mi to ještě nepoštěstilo). Myslím si, že kdybych se svlékla do naha a běhala po zastávce, nevzbudila bych takové opovržení u stojících dam jako když jsem pouze nakrmila křičící holčičku. A to opravdu nebylo nic vidět - pouze rozeplá bunda, přitisklé miminko a vědomí, že KOJÍM NA VEŘEJNOSTI.
I obchody už některé vynechávám. Ale ráda chodím do těch, kde mi paní prodavačka ochotně podrží dveře a ještě mi Šárinku (pokud nespinká) během výběru zboží pohlídá. Nejhůř ale snáším cestování MHD s kočárkem. Člověk, který ne že by mi pomohl s kočárkem a zároveň vystoupil, ale hrne se přes kočár hlava nehlava, lidé apaticky stojící na zadní plošince na kočárky vrhající pohled typu "Kam se hrneš s tím vehyklem?" - ne že by alespoň uhli, abych ho měla kam položit, když už si ho do tramvaje dávám sama.
Naopak mě tuhle v obchodě úplně usadil jeden pán, který mě ve frontě pouštěl před sebe, ačkoliv jsem měla plný kočárek nákupu pod kterým spokojeně spinkala moje holčička. A dnes mě v autobuse pouštěla sednout jedna stařenka.
Jo každý jsme jiný.
Takže málo kočárkových pohrom přeje Lenka