Jsem ráda, že jsem si přečetla o někom, kdo prožívá něco podobného jako já.
Má 6 - ti letá dcera je velice živé dítě už od narození a patří mezi děti, které nemají problém zařadit se do kolektivu,ale...Chtějí být středem poroznosti, což není pořád dost dobře možné. Tak se nám někdy stává, že máme problém, který (aspoň tak si to vysvětluji) neumí řešit. Např. konflikt s její kamarádkou, která jí udližuje ve školce.
Pak tento problém přanáší na mě formou vzteku a výroky, které se ani nedovoluji vyslovit... Často je i až nepříčetná. Jak to řešit? Ze začátku jsem se snažila lecos vysvětlit a uklidnit jí. Dnes už to nejde tak dobře. A tak její vztek nejprve přehlížím, pak volím formu : "Nechceš si o něčem promluvit? Trápí tě něco ?" Když ani todle nezabírá a dítě vyvádí dál ,tak také skončíme ve sprše.
Pak se většinou uklidní a vše probereme.
Někdy si opravdu nejsem jistá, jestli dělám dobře. Nechtěla bych dceru nějak zarazit ve vývoji nebo jí nějak psychicky poznamenat na celý život.
Možná se usmíváte a říkáte si starostlivá úzkostlivá matka, ale rodičemi se nerodíme a stále se něco nového učíme i od našich dětí. Proto o sobě pochybuji, třeba opravdu chyba v naší výchově někdy nastala.
Mé druhé já mě uklidňuje: " Učený z nebe nespadl."
Tak přeji všem ,kdo něco podobné prožívá,pevné nervy a zdravý rozum.
Lucie ,K.Vary