Pavlo, tvůj příspěvek mi opět pročesal paměť a hned se objevilo několik vzpomínek. Na to řvoucí nenakojené dítě například. Tehdy jsem s sebou vláčela raději flašku sunaru jako pohotovost, protože jsem měla obavy, že v období těsně před revolucí bych mohla být za nepřístojné pohoršování = kojení na ulici pravděpodobně odvlečena příslušníkem veřejné bezpečnosti (dbali přece o mravní bezúhonnost všech občanů!!). A jinak s těmi kočárky se moc nezměnilo. Jelikož jsem často jezdila z naší příměstské ďoury do Prahy, vybavila jsem se dovozovým sporťákem (dnes tedy naštěstí běžný standard), co šel operativně složit, protože řidiči ČSAD byli oprávněni mě k přepravě nepřijmout (cituji z přepravního řádu), pokud usoudili, že zabírám moc místa. A jinak v MHD to samé - nejprve vrazit na plošinu tříleté dítě a potom se tam sápat sama s kočárkem pod křídlem. Byla to lahůdka hlavně při zpáteční cestě, když byl kočárek dovybaven případnými nákupy. Při výstupu ještě hlídat, abych se i s objemným předmětem s nevyzpytatelným těžištěm nezřítila na chodník. Když už se našel obětavec, že by i pomohl, obvykle nevěděl, kde kočárek správně bafnout. Mít dneska miminko, asi jezdím všude autem. Milé mamči, přeji vám pevné nervy a hlavně - nepobuřujte!!!