To mi přijde docela zvláštní - nevím, o které době přesně mluvíte, já jsem v Podolí rodila v listopadu 2000, kdy právě propukla jakási epidemie porodů a bylo nás tam jak psů. Dorazila jsem v pátek večer a chytla ještě poslední místo na hekárně. Manžela poslali domů, protože jsem se skoro neotvírala. Zavolali jsme mu asi v pět ráno, dorazil v půl šesté, a přestože porodnice praskala ve švech, mohl se mnou manžel být v oddělené místnosti (nevím, jestli tomuhle říkáte porodní box?) až do samotného porodu (cca čtyři hodiny). Ani žádná z ostatních žen, se kterými jsem tam mluvila, si nestěžovala, že by se otec k porodu nedostal.
Ještě poznámka k Motolu - tam mi naopak řekli už při první informativní návštěvě, že manžel může k porodu, jen když budou příznivé podmínky (což blíže neupřesnili) a rooming-in jen pokud bude dost místa, což nemůžou zaručit. Asi měsíc předtím jsem byla v motolské ambulanci, protože můj gynekolog byl na dovolené a jeho sestřička mi řekla, že nejlépe mám jet do Motola. Sestra v motolské ambulanci mě nechala stát 45 min se zablokovanými zády v čekárně a pak se mě zeptala, proč jsem tam vlastně přišla. Když jsem řekla, že mě poslala sesta z gynekologie, opáčila: "A kdyby vám řekla, ať skočíte z okna, tak byste skočila?" Tyhle dva zážitky mi stačily, abych se Motolské porodnici vyhnula velkým obloukem. (Naopak s gynekologickým oddělením mám zatím nejlepší zkušenosti.)
Jinak souhlasím, že všechno je v lidech, a já měla v Podolí štěstí na příjemný a profesionální personál.
Hanka