Když jsem tohle četla, připadala jsem si jako u nás doma. Teď jsem zhruba o 10 let starší a mám svou rodinu. Ty pocity tehdy byly naprosto stejné, bohužel řekla bych, že např. taťka mě nikdy nezačal brát jako dospělou, prostě ani teď. Bývaly to věčné hádky, moje probrečené večery, touha o důvěru nedej bože snad i respekt. Šílené šetření, ze kterého jsem nic moc neměla (člověk by řekl, že rodiče třeba šetří proto, aby mohli svým dětem něco dát do začátků, u nás to dopadlo tak, že ke konci mého studia na VŠ se rodiče rozvedli a úspory padly na vyrovnání majetku). Když jsem byla na půl roku studijně v zahraničí, byl to můj nekrásnější půlrok života, bez hádek, konečně život na koleji. Pro rodiče jsem nebyla nikdy dost dobrá a šikovná, pravda na SŠ mi to dvakrát nešlo, šla jsem na obor, který mi naprosto nesedl, pak nepřijetí na VŠ, rok jazykovky, kde jsem aspoň udělala státnice a pak konečně moje vysněná VŠ, na které jsem najednou zvládla studovat 2 obory naráz. Ani slušné studijní výsledky nebyly hodny uznání (ano, člověk se učí pro sebe, ale to přece neznamená, že nemůže být pochválen), nespokojenost se vším, co jsem dělala (od VŠ jsem nekouřila, nikdy nijak nepila, netahala se s klukama ani kamarádama, pouze jeden přítel a pár dobrých slušných přátel jsem měla, koníčky, které je nestály téměř žádné peníze...). Na rodinou situaci nevzpomínám moc ráda a je pravda, že Vánoc jsem se taky vždy hrozila. Přítel tehdy bydlel v našem městě na privátě a mockrát jsme řešili, jestli by bylo možné se k němu nastěhovat, ale z čeho bych žila? Kdybych odešla z domu, naši by mi žádnou finanční podporu nedali. První spaní u přítele bylo také po dlouhých přemlouváních (máš přece svoji postel doma), o sex tehdy vůbec ještě nešlo, prostě jen touha po blízkosti někoho milého.
Co můžu poradit s odstupem let? Rodiče nezměníš, ani kdybys 100x chtěla, můžeš změnit pouze sebe. Být spokojená sama se sebou a pomalu přestat řešit, jestli to ocení i oni. Je to pro ně asi moc těžké všimnout si, že z jejich malé holčičky už vyrostla dospělá slečna. I pro mě je teď těžká představa, že mého synka asi příští rok vezmou do školky a už to nebude jen moje malé děťátko, ale bude mít dopoledne svůj program, kamarády, které nebudu tak dobře znát a neuvidím, jak bude reagovat na paní učitelku a ona na něj.
Říkej si, že všechno zlé je k něčemu dobré. Teď to vypadá jako nepříjmnost, ale v životě to možná jednou doceníš kladně. Viz šetření. Můj tatík se nechal půl roku přesvědčovat, že potřebuji na studium němčiny pořádný slovník a pouze kapesní mi ke státnicím nestačí, nakonec jsem si slovník koupila za svoje. Slouží mi dodnes a jsem nakonec ráda, že je to moje osobní věc, za kterou nemusím být nikomu vděčná. Vím, že mi nikdo v podstatě nic nedal a to, co mám, je moje práce. Poznala jsem během studia tolik brigád, že se teď nebojím téměř jakékoliv práce. Uživit rodinu opravdu není velká legrace a taky si nemůžeme dovolit vyvařovat denně z drahých surovin.
Píšu dost neuspořádaně, vzbudili se mi děti a za zády mi střídavě projíždí autíčka apod. Chtěla jsem tě jen podpořit, vím, jak ti je a věř, že dostaneš příležitost udělat si život po svém. Příspěvky těch, kteří tě nabádají k pochopení rodičů také nejsou špatné, rodiče to nedělají z nenávisti k tobě, ale z velké lásky a strachu o tebe. To, že rodiče jsou méně pružní ke změnám jako jejich děti, je naprosto normální.
Moc ti přeju, aby vám to s přítelem vydrželo a maturita se ti vydařila, buď spokojená sama se sebou a když tohle z tebe bude zářit, i rodiče tě pak přijmou snáz.