Přeji hezký den,

po přečtení Vašeho příspěvku jsem se rozbrečela, ostatně tak jako v posledních týdnech už mockrát. Vím jak se cítíte, zažila jsem to samé s tím rozdílem, že já to vzdala.
Vzhledem ke svému věku jsem amniocentézu podstoupila v 16. týdnu. Byla jsem celkem klidná, protože jsem před rokem potratila a každý tvrdil (i já si to říkala), že přece není možné aby dvakrát po sobě se stalo to samé. Stalo. Mohu přísahat, že žádná zpráva není tak strašná, jako ta, že miminko má Edwardsův syndrom. Znamená to, že buď se ani nenarodí nebo do 1/2 roku zemře. Je to vážnější poškození než Down. Na genetice byli na mě moc hodní,ukázali hodnoty, které bylo opravdu o dost jiné než aby to bylo jen podezření. I tak jsem prožila nejhorší víkend mého života, kdy jsem řešila dilema zda to mám udělat nebo ne. Miminko kopalo, srdíčko bilo o sto šest a na ultrazvuku nebylo nic poznat.
Ty pochybnosti mám dodnes a asi se jich už nezbavím. Vzdala jsem to, protože jsem nechtěla riskovat zdraví při přípacdém náhlém potratu a také bych nepřežila, kdyby mělo zemřít po narození. Chtěla jsem také být co nejdříve schopná zkusit třetí pokus o děťátko. Zatím musím ještě chvíli počkat, ale nevzdám to.
Hrozně moc Vám všem držím palce, ať se podezření promění v jistotu, že máte zdravého kloučka.

Závidím každé mamince s kulatým bříškem a říkám si - proč zrovna já a hned 2x po sobě ...

Ivča