Moc vám všem děkuju... ani jsem nečekala takový ohlas, potřebovala jsem se prostě jen někde "vybrečet", protože manžela s tím už trápit nechci...

Sylvie, kdybych věděla předem, co se stane - přesněji co se může stát, triple testy bych s největší pravděpodobností odmítla; ale ony mi byly prezentovány jako naprostá formalita, protože UZ ve 13. i v 17.tém týdnu dopadl "dobře". O hraniční tloušťce kožní řasy jsem se dozvěděla až na genetice.

Nejhorší je, že po vyslechnutí pěti nebo třeba deseti protichůdných názorů už člověk neví, kterému doktorovi vlastně věřit. Jedna doktorka nás tlačí do amniocentézy s tím, že bez ní nebudeme mít jistotu, další doktor nám řekl, že se máme na amniocentézu vykašlat, protože hCG je v celých triple testech nejméně důležitý marker... atd. atd. Chvílemi jsem měla pocit, že třetí doktor vytáhne z kapsy pláště zvířecí játra a bude z nich osud našeho miminka věštit.

O jedno miminko jsem už "na doporučení genetiky" přišla, jenže to bylo poškozené (s "největší pravděpodobností" - po potratu jsem už neměla sílu ani chuť ptát se, jak na tom OPRAVDU bylo) díky lékům, které jsem v té době brala a díky protilátkám, které mi krátce před početím naočkovali. Od té doby uplynulo šest let a tehdejší rizika už vůbec nepřipadají v úvahu... a přesto se našlo něco, co mi znepříjemnilo čekání na mimčo, které jsem si chtěla užít...

Vím, že je na tom fůra lidí a maminek ještě daleko hůř a snažím se to tak brát. Ale někdy to prostě nejde... aspoň ne tak dobře, jak bych si přála. Snažím se být co nejvíc v klidu kvůli malému, aby z toho nebyl ve stresu ještě i on; možná jsem dětina, ale občas se ho ptám, jestli je v pořádku, a říkám mu "jestli jsi OK, tak si kopni"; zatím si vždycky kopnul, tak doufám, že mi nelže...