...při čtení Tvého článku jsem se dojetím skoro rozbrečela.V těhotenství jsem totiž trpěla až psychózou z toho,že se mi narodí postižené dítě. Moje testy dopadly podobně jako Tvoje,amniocentézu jsem podstoupit odmítla, můj přítel-otec dítěte-se ode mě v sedmém měsíci odtěhoval a já špatnou prognózu tajila rodičům, zbytečně by se trápili.Tím vším chci jen říct,že vím skutečně naprosto přesně, co prožíváte. Mohla bych teď tady naplácat plno dojemných slov o tom, že naděje umírá poslední, o jakémsi novém smyslu života, narodí-li se postižené dítě, o tom, že život je prostě těžkej a zajímavej---a všechno by to bylo třeba pravda a všechno by Ti to bylo úplně na...
Takže jen napíšu toto: i já moc dobře znám, jaký je to pocit, když se v ženě probudí samice,která je schopna za své mládě (ať je jakékoli) bojovat proti celé moderní medicíně, proti nepřízni osudu i proti celému světu. Udělalas dobře a zachovala ses správně.
Moje Klárka se narodila v květnu 2001 úplně zdravá, v naprostém pořádku, měla 50 cm a 4 kg a dnes je moc šikovná a krásná.Kdybych poslechla ošetřující lékaře, nebyla by na světě Klárka, ale zlomená a zdrcená Alena, která by v sobě pocit samice marně probouzela až do konce života.
Budeš-li mít chuť, strach, obavy, prostě cokoli, napiš.Vím, jak se cítíš, Alena
Předchozí