Milá Kláro, Večerníčku se asi nikdo nevyhne a i kdyby, byla by to skoro škoda. I naše rodina nevlastní televizi, přesto máme svůj večerníček. Starší synek Matouš (19 měsíců) u babičky občas vídal tu nádhernou znělku a pokaždé ji náležitě bouřlivě prožíval. Manžel při pohledu na náruživě hopsající děcko, které obíhá televizi s rituálním pokřikem "houpa, houpa, tůtá, tůtá" (to jako že se houpe a pak jede autem) neodolal a kdesi na internetu stáhl asi deset Příběhů včelích medvídků i s "večerníčkovskou" znělkou a vypálil je na CD. Chci-li tedy Matouše odměnit, pustím mu houpajícího se chlapečka. Když znělka (a extáze) skončí, uděláme mu "pa pa", Matouš suše zkonstatuje "neni" a někdy shlédne i následující čmeláčí příběh. Matouš je velký "čtenář" a já si myslím, že naše "pseudotelevize" má jen malou šanci zvítězit nad knížkami, které si vydrží prohlížet celý den, a to při zachování kouzla "pohyblivých obrázků".
Šárka