milá Jano, hlavně klid a přestaňte si ničit těhotenství takovými myšlenkami - vím, o čem mluvím. Moje i manželova rodinná anamnéza je příšerná (od mentálního přes tělesné postižení až po rakovinu u dětí), moje osobní anamnéza taky hrozná - přesto máme dva zdravé chlapečky. Když jsme čekali prvního, strávili jsme na genetice neuvěřitelné množství času vysvětlováním, že ačkoliv je čtyřprocentní šance na to, že náš chlapeček bude mít mentální defekt, amniocentézu nepodstoupíme a miminko si necháme i když bude postižené (manželova sestra se sama nenají, nemluví, nechodí, počurává se, můj bratr má ochrnutou pravou polovinu těla po dětské obrně, takže oba dva víme, jak těžké je starat se o postiženého člověka). Nechápali to. Mám pocit, že jedinou starostí lékařů a lékařek tam bylo co nejdříve zjistit, jestli je dítě nemocné, aby se mohlo co nejdříve potratit. Byla jsem v devatenáctém týdnu, když mi amniocentézu doporučili - Kryštof už kopal a já jsem si prostě nedokázala připustit, že by mohl umřít úplně zbytečně, jenom kvůli vyšetření plodové vody. Několik týdnu jsme na genetiku docházeli, znovu mi brali krev, až potom jsme řekli DOST a prostě jsme na další vyšetření a pohovor nepřišli. Poslali nám papír, že jsme odmítli léčbu a kdesi cosi... Byla jsem na mrtvici, věděla jsem, že jednáme správně, ale prostě se mi pořád vracely myšlenky na to, že náš syn možná bude postižený. Doslova jsem se donutila myslet pozitivně, vsugerovala jsem si, že je zdravý, denně jsem to sobě i bříšku opakovala snad tisíckrát, udělala jsem si z toho svoji osobní mantru.... narodil se nám krásný kluk, teď je mu devatenáct měsíců a je úplně zdravý. Navíc má už dvouměsíčního brášku. Když jsem čekala jeho, veškeré genetické odběry jsem odmítla. Těhotenství bylo bez stresu a bez problémů, porod nádherný no a klučina úplně zdravý.
Držím vám moc palce, ať všechno dobře dopadne a snažte se miminko nezatěžovat černými myšlenkami.
Klára