Ivano,
myslím, že jsem to už napsala v samotném článku - tedy "proč ne". Proto, že bych miminko "nedala pryč" v případě jakéhokoli výsledku a nedovedu si prostě představit, jak bych snášela dvacet týdnů jistoty, že našemu malému něco je. Kdybychom se rozhodli těhotenství ukončit, bylo by to určitě jiné, ale k tomuhle rozhodnutí bychom určitě nedospěli při Downově syndromu. O tom bychom uvažovali leda v případě, že by miminko mělo takovou vadu, která by byla neslučitelná se životem.
Možná, že kdyby UZ vyšetření u dr. Marka vyšlo nějak podezřele, ještě bychom amniocentézu zvážili, ale on sám nám ji nedoporučil. Jistotu nemáme, ale aspoň máme naději. A když se mi občas povede na výsledky testů nemyslet - i když to není zas tak moc často - můžu si užívat taky trochu toho "těšení". Kdyby nám amniocentéza vyšla špatně, žila bych těch 20. týdnů v daleko větším a horším stresu. Takže si myslím, že jsem zvolila to menší zlo, aspoň pro miminko určitě.
Ale takové rozhodnutí dělá každý sám za sebe a někdo jiný by na našem místě jednal jinak... neodsuzuji žádní jednání, vyplývající ze svobodné vůle. Co člověk, to názor a přístup k životu, nebo ne?