Květo, promiňte, ale teď házíte zase Vy bláto na Lauru. Laura napodruhé už slušně nadnesla, že se jí zdá, že místo vyčerpáváním se medializací by Daniela podle ní získala více životní radosti prací na svém smíření se s postižením syna. Na tom je něco pravdy, zdá se mi. (Ale to je Daniely osobní věc, inovace lze pouze navrhnout a nechat Daniele ke schválení či neschválení.)

Tady je potřeba asi odlišovat. Medializace osobního příběhu za účelem potrestání viníka zločinu je chvályhodná myslím. Ale Daniela dělá aféru i z pouhého jednorázového odtažení auta, navíc z její vlastní viny. (Ale i na to má Daniela právo, to nekomentuji). Ovšem tato příhoda vypovídá jasně o tom, jelikož Daniela postižení svého syna používá jako svůj argument a dá se říci přímo munici, že opravdu není s postižením syna ještě srovnána. Syna miluje, ale jeho postižení ještě ne. Protože kdyby milovala jeho postižení, tak si na to postižení logicky nebude stěžovat. A nebude chtít měnit své okolí k obrazu svému, a spíše najde rezervy v sobě. V tom vidím já Danielinu rezervu. To zřejmě i Laura chtěla naznačit. Ovšem toto vše uvádím spíše jen jako Danielin momentální charakteristický rys, a nechci ji stavět do role neschopné a nebo "na léčení" - to jsem Vám právě Lauro oponovala. Můžeme říci "nelíbí se mi Vaše toto a toto jednání a proto a proto", ale je myslím ošklivé říci "nelíbíte se mi Vy". To by bylo vyjádřeno toto:

v prvním případě "nelíbí se mi Vaše určité jednání"sděluji, že situaci bych řešila jinak, sdělím jak - jako návrh k posouzení oponentovi a s respektem k oponentovi

v druhém případě "nelíbíte se mi Vy a šup s Váma na léčení" vyjadřuji svoji (ovšem pouze domnělou, neboť všichni jsme si rovni) nadřazenost nad oponentem. Neboli jednám povýšeně.

Všichni jsou si rovni a nikdo z nás není dokonalý, to je potřeba mít na mysli, tak ahoj