Když je blbec, tak jím i zůstane ! Pozor, jde o to, umět to včs rozpoznat !!! Dle článků na téma spokojené manželství a jeho tajemství apod. se můžeme dočíst různé více či méně vědecké teorie a vzorce chování...,vedoucí ke šťastnému manželství. Upozorňuji : tyto vzorce chování, nebo správnou komunikaci lze se v dospělém věku jen horko těžko naučit. Souvisí to s názorem, že osobnost nelze v dospělosti převychovat. Nechtěla jsem konkrétně mluvit o chlapech, ale je to tak. Panebože, kdybych svým nynějším manželem tenkrát nebyla tak unešena, snad bych jej mohla hodnotit daleko střízlivěji. Když jsem se vdávala, imponovalo mi na něm zaprvé, že mě chce,potom že mě obdivuje,že se se mnou chlubí a že mě umí rozesmát. Tenkrát pracoval v modré košili a kravatě a jezdil služebním autem-to mi taky imponovalo. Poté jsem zhodnotila z jaké rodiny pochází - vyšel z toho dobře- matka učitelka otes sportovní funkcionář. No co jsem mohla ještě chtít? Vzali jsme se a během prvních dvou let manželství se nám narodily dvě děti. Jsou přesně rok a čtrnást dnů po sobě. Dovedete si ( nebo snad asi nedovedete)představit ten zápřah. Do té doby za svobodna jsem žila takovým spíše bohémským životem. Hrála jsem divadlo, velmi často jsem také chodila na různá představení ( jednu dobu až 5x týdně),chodila do klubů do kina- vedla jsem opravdu rušný společenský život. Po svatbě konec-utrum.100%doma tak trochu při vědomí ( způsobeno únavou)jsem trávila svůj život v bytě bez většího kontaktu s okolím. Manžel změnil práci a nastoupil do Hornbachu jako prodavač, takže pracoval a dosud pracuje dva dny po sobě od 8 do 21.00-přichází ve21.45 domů. Potom máý dva dny volna - z čehož je ten první den zcela nepoužitelný a protivný. Takže na všechno jsem a asi budu sama. Navždy. Ukázalo se záhy, že jsem si vzala nedospělého jedince, kterého kdybych mohla tak bych vyfackovala, snad bych tu jeho povahu z něho vytloukla. Takový mám z toho dneska pocit. Nejenomže je otřesný bordelář, že např. otevře skříňku, něco z toho vytáhne a nedá to zpět natož aby to po sobě zavřel. Řeknete si, no to snad nic není- jenomže logicky si vzpomeňte, kolikrát za den něco potřebujete, hledáte a něco přemísťujete. Dalo by se povídat minimálně o čtyřiceti věcech denně. Teď si zkuste představit náš byt potom, co je manžel dva dny doma. Ponožky a trenky v sedačce- klasika, pořád. Když příjde domů svléká se v obýváku a hází to v obýváku! přez křesla. Rád jí, proto mé iluze o tom, že když závodně lyžoval a něco zkrátka dělal - vzaly brzo za své. Nejenom že je líny někam jet! Je líny i něco vymyslet a velice podrážděně reaguje na mé návrhy. Neustále argumentuje penězi a přitom sedí(Pořád!) u televize nebo před počítačem, kde hraje hry.Budˇstřílečky nebo automobilové závody. Domlouvá se s 12-ti letým sousede a vzájemně si mění cédečka a zdá se že si dobře rozumějí....To by snad bylo obecně k jeho zvykům- nezvykům. Co jiného je však důležitější: Před svatbou jsem si nestačila všimnout(brali jsme se asi po 7mi měsících, kdy jsme bydleli už spolu, takže jeho rodiče jsme navštěvovali tak jednou do měsíce) Jaké vztahy a komunikační zvyklosti jsou běžné v jeho rodině. Zejména pak umezi jeho rodiči. Jeho otec je totiž bývalý volejbalista později a ještě dnes trenér druhé ligy azároven funkcionář. Přestože je již v důchodu a má 74 let, tak stále trénuje 3x týdně a každý víkend nebo alespoň neděli je na zápase buď jako trenér, nebo ho píská. Jeho otec nikdy nebyl výchovnou součástí rodiny! jeho manželka mu to tolerovala a předpokládám že ačkoliv jí to štvalo, tak si zvykla. Jeho táta je autoritářský a domů nosil peníze a rodinu finančně zabezpečil. Toť model rodiny mého manžela. Není se co divit, že když je manžel náhodou doma, výchovávat děti jemným, citlivým a hlavně trpělivým způsobem prostě neumí!!! Neustále se hádáme, on po dětech křičí, dává ultimata...prostě hrozné.A vymyslet pro ně nebo i neskromně troufám si říct taky pro mě, nějaký program volného dne - to bych chtěla asi příliš. Tak lehnout k televizi nebo učit syna hrát autíčka na PC to by snad po velkém přemáhánéí ještě šlo.Takže obnovovat lásku společným prožíváním výletů, či pouhou návštěvou kina je pro nás vysoký a nedosažitelný nadstandart, kterého se dočkávám tak jednou dvakrát za půl roku,, ne li zarok ( v případě toho kina).Štěstí možná je že nijak nepije, pivo ani jiný alkohol si nekupuje domů, do hospod nijak nechodí - výjimečně třeba z práce jednou za dva měsíce, přestal kouřit...teď jenom kyne a protivnatí. Je mu 33 ale duševně někdy devět a fyzicky tak 50. Závěrem: Sečteno podtrženo : Štastné manželství může být pouze za předpokladu, že člověk toho druhého dobře zná, ví přesně co od něj může očekávat a co ne, být s tím srozumněn a aby mu to vyhovovalo.Nejenom znát rodinu, ze které pochází, ale také její hodnoty, hierarchii, způsob života a vzájemné komunikace. To je asi jediný zaručený recept- prostě najít toho pravého!