Píšete:
"Zmínila jsem se o tom, že považuji za východisko (i pro Danielu)z těžké životní situace začít pracovat na sobě a ne to žádat po svém okolí."
Četla jem doufám velmi pozorně onen článek a nemám z něj absolutně pocit, že by se Daniela uzavřela ve své bolesti před celým světem. Naopak našla nový směr, cestu, kterou se dala a která ji i naplňuje.
Je snad projevem ukřivděnosti, když se někdo pomoci znevýhodněné skupině dětí?
Vám, jak píšete dával sílu žít "existenci něčeho vyššího nad námi". U Daniely je to zase věnování se občanskému sdružení a snaha dostát spravedlnosti, byť i po letech, t.j. znovu otevřít trestní spis. Pokud by D. nevěřila ve spravedlnost, nemyslíte, že by to již dávno vzdala?
Vy jste šťastná ve své víře, ona zase v tom co dělá, zkuste přijmout fakt, že každý z nás může být uspokojený jinou činností, či pohledem na svět.
Není to zas tak těžké.
Lída

Byla jsem v těžké situaci a řekla jsem si, všichni mě musí litovat a rozumět mi a přizpůsobit se mému žalu a basta fidli, vždyť je mi tak těžko a jim tak lehko. Ale s tímto egocentrickým přesvědčením se mi těžko žilo. Pořád jsem se cítila ukřivděná, pořád se mi někde něco nelíbilo a nebylo dost "ohleduplné". Jak jsem se tak potácela z bludném kruhu svých starostí, byla jsem ve svém nešťastném mikrosvětě na druhém břehu od ostatních "šťastných" lidí. Mimo společnost. Proč to tak bylo, to vidím až s odstupem času, bylo to jen a jen mojí vinou. Ale jak jsem dostala příležitost si to uvědomit? Již dříve jsem cítila, že se svojí pravdou nemohu vystačit, a toužila jsem najít něco, co bych mohla přijmout. Tak jsem zkoušela přijímat různé "pravdy", ale ty mi jen zhoršovaly bolístku. Všechny se týkaly budování mé síly, získávání energie na individuální rozvoj a prosazování sebe. Motiv urvat si pro sebe mne zrazoval čím dál víc. Když už mi z toho všeho bylo fakt nejhůř a nedokázala jsem už ani pomalu normálně žít, přišlo ale něco, co bylo jiné a co mne zvedlo na nohy jako když do mne uhodí blesk já se vzpamatuju a pomalu jako plevel rostu na svět. Byl to návrh na pomoc, byla to naděje začít znova. Kdo mi ji dal? Co to bylo? Uvědomila jsem si, co je absolutně spravedlivé. A snažila jsem se podle svých dosud pyšných pravidel pokorně kleknout si před onou Spravedlností. Kdesi v sobě cítila jistotu, že existuje a to mi najednou dávalo sílu žít! To mi dalo východisko! A najednou se mi promítlo, proč asi bylo to, co bylo!Začalo se mi rozsvěcet v hlavě. Předpokládalo to začít hledat příčinu v sobě, kousek po kousku se probírat svým předchozím životem a hledat a hledat ... a ono to začlo dávat souvislost.....

Když jsem tedy přijala onu vyšší moc nad námi jako svého "hlídače", z mého bludného kruhu mne vedla cesta ven do světa na druhém břehu a začala jsem se cítit šťastná ve své situaci a dokonce za ni být vděčná. Začala jsem se na svět dívat jinak. Vždy vidím příčinu všeho v sobě. Proč mi toto vyšší spravedlnost posílá? Proč se stalo to či ono, čím jsem si to zasloužila? Jak se tedy mám zachovat správně?

Víra ve spravedlnou vyšší moc mne vyvedla z neštěstí, opuštění a nejistoty a dala mi štěstí a jistotu a přivedla mne z druhého břehu osamění na první břeh, mezi ostatní lidi. Jsem vděčná za to že nejsem sama se sebou!