Tak s kočárkem byste rádi? o tom jsem už před 2 lety napsala článek - a nějak se dostal do letošního březnového čísla Rodičů. Mně stačí, když se s kočárekm téměř nedostanu z našeho úžasného paneláku. Schody jsou pro nás oříšek vždy, v metru či autobusech se setkávám s udivenými pohledy, když chci na místo u dveří nebo pro kočárky a pár lidí jsem musela něžně odstrčit. Vidím-li nápis nebo obrázek s přeškrtnutým kočárkem, zuřím a odcházím jinam na nákup (mám-li kam).
Radosti zažívám, chci-li přejít silnici a obvykle u protjšího chodníku stojí auta tak, že mezi nimi neprojdu (nehledě na to, že stojí klidně na přechodu).
celé by to člověk tak nějak zvládal, kdyby ho okolí nenutilo cítit se nedůstojně. Jste-li matka, s dětmi a kočárkem, stáváte se čímsi méněcenným a hodným nátlaku.

Mám strašně ráda svoje děti, jsem hrdá, že se s nimi můžu ukazovat na veřejnosti - ale nejlépe se cítím doma, u lidí s podobně starými dětmi nebo u nás, v Mateřském centru Domeček. Takže se společnosti daří nás opět vrhat do izolace.