Při čtení vašeho dopisu jsem skoro nemohla uvěřit vlastním očím, jak mohou takto rodiče vydírat své dítě! Trochu mi to připomělo můj vztah s tátou. Jako dítě jsem byla na něm závislá, všechno jsem mu věřila, moc jsem ho měla ráda. Vždy jsem si říkala - co by asi tomu řekl táta - a měla jsem ho jakoby stále u sebe. V dospělosti mi to začalo vadit ale neuměla jsem s tím nic udělat. Když jsem se osamostatňovala, táta občas udělal scénu, hlavně když se věc týkala mýho partnera. Jednoho dne jsem si ale řekla, že s tím musí být konec, že mám svůj život a nenechám se ani citově vydírat ani zasahovat do života. Bylo to těžké, trvalo to několik let, než jsem se úplně v mysli osvobodila. Teď máme s tátou dobrý vztah, on je fajn člověk, ale ne všechno, co říká, je pravda a ne všechno, co dělá se mi líbí. Podle mně prvním krokem je si problém uvědomit a potom krok po krůčku začít - hlavně nepřistoupit na vydírání. Je to bolestné, ale podle mně i vašim rodičům to není podle chuti, akorát nevědí, jak na to. Zkuste nejdříve ustát svůj názor v menších věcech, zkuste říkat rázné ne a případně navrhnout rodičům vždy váš názor či řešení. Myslím, že to zvládnete!

Stela