Veroniko,
vím že naše rozhodnutí asi každý nechápe, ale rozhodli jsme se prostě pro naději (i když je to opravdu pět měsíců stresu) než pro případnou negativní jistotu. Nemyslím si totiž, že se na některé věci člověk může lépe připravit, pokud je ví předem. To je podobné jako kdybychom měli možnost vědět předem datum své smrti - kdo by ho chtěl vědět? Myslím, že téměř nikdo. Nedovedu si představit, že bych na amniocentézu šla, ta dopadla špatně a já pět měsíců věděla, že moje dítě není v pořádku.
Že se o něj nebudu moci starat (nemá smysl vysvětlovat důvody) a že nejspíš nebudu mít sílu se na něj po narození ani podívat. To mi připadá přece jen příliš strašné. Takhle pořád máme tu naději...
A k poslední otázce - samozřejmě, že považuji za daleko lepší variantu živé dítě v ústavu než potrat. Zvláště když má šanci prožít docela hezký život... Asi každý odsouzený by si raději vybral doživotí než trest smrti, nemyslíte? Jak jsem psala, kdyby bylo podezření na nějakou se životem neslučitelnou vadu, uvažovala bych o amniocentéze jinak. Takhle mne jiné řešení opravdu nenapadlo.