Jodie, moc pěkný článek. Taky jsem vyrostla v Beskydech, měli jsme tam chatu. Teď bydlím ve velkém městě a i když čas od času na hory jezdíme, stejně se mi po horách stýská. Touhle lanovkou jsme jeli s velkým kočárem jednou s našima a neochota personálu lanovky mě dost zaskočila. Dneska bych byla na ně drsná. Na pokladně řekli, že nám kočárek svezou, ale obsluha lanovky rodičům, kteří měli kočár na starost, řekla, že si ho mají vzít k sobě. Dodnes mě mrazí, když si představím, že naši seděli na té lanovce s tím monstrem... Další velká neochotu jsme zažili letos na podzim na Stohu v Krkonoších. Slečna nám odmítla prodat lístky, přestože se do lanovky ještě nastupovalo. Přijel pro ni amant a spěchala na oběd... Nakonec jsme se rozhodli tam tu hodinu počkat na další, protože jsme si mezitím dali sváču. I když vztek jsme měli hrozný (já asi 7.měsíc, kluk 3 roky). Naproti tomu na Portáškách nám přibrzdili při vystupování a nastupování i jen když viděli, že mám dítě v šátku...
Kdybych měla výlety dělat podle toho, co děti říkají, tak bychom seděli celý den u televize. Jde o to si s nimi povídat, motivovat je. Úplně nejlíp zabírá, když jde více dětí, více rodin... Co starší kluk nachodil teď v létě se mnou kilometrů... Věděl, že mám břicho a batoh a nemůžu ho nést a byl rád, že jdeme s tetama (kamarádky s dětma). A po x kilometrech a obědě pak ještě třeba lítal po dřevěném dětském hřišti Vždycky jsme tři dny chodili a jeden den odpočívali. Ale jak je v dosahu nějaký chlap, tak to už ho bolejí nožičky ))
Jinak ještě personál té hospody byl teda taky hustý.