Chápu, že jste se na mě vrhly s celkem logickým argumentem, co má společnýho nočník třeba s budoucími povinnostmi dítěte. Možná vůbec nic a možná dost. Nebylo to myšleno jako rýpnutí, ale jako otázka. Ten článek na mě prostě zapůsobil takovým pokorným, všeobjímajícím a přelaskavým přístupem k dítěti. My ti budeme nabízet to či ono a ty si třeba vybereš... a když ne, tak se nic neděje. Vždyť proč omezovat tak úžasnou a čistou bytost, hnát jí někam? Třeba jsem vedle jak ta jedle. Ale nejde přece o pisatele článku. Jen by mě prostě zajímalo, jaké jsou pak děti vychované jako středobody vesmíru. Jsou pak skutečně schopny respektovat zájmy nejen své ale i těch ostatních? Snažili jsme se tak vychovávat první dceru. Začala nás mlátit. A to dost brutálně. Je fakt, že má takovou povahu, je velmi inteligentní, ale sociální (emoční) inteligenci má na bodu mrazu. Dnes je už na ZŠ, podařilo se nám to trochu srovnat. Ale pořád si lámu hlavu, jestli jsem kdysi neměla být tvrdší. A nejde samozřejmě o nočník. Spíš o menší prostor pro rozhodování, méně svobody, méně nekonečného vysvětlování, více jasnější hranice... No nevím. Každopádně blbě jsem toho dělala dost. Máme teď druhou dceru, je úplně jiná, vlastně protipól té první. Tam vůbec nic takového řešit nemusím. Ona se nějak sama snaží. Snad mohu odvážně říci, že nás přirozeně respektuje (ne že by nás někdy nepokoušela)... Ale u té první nemůže být o respektu ani řeč. Bude mi 40, proč naše generace respektovala rodiče víc? Nebo to tak necítíte? Rodiče mě vychovali "klasicky", dovedli mě (jak doufám) ke slušnosti a zodpovědnosti i za použití násilí. Ale já je respektuji (kromě pubertálního mezičasu) a není to ten nic vynuceného.