je fajn, že máš hezký pocit z uspávání dítěte, ale musím říct, že je nutné to nepřehnat. víš, dítě (nemyslím ti malá mimča) vycítí co si může dovolit a zkouší kam až může zajít, co všechno za něho a pro něho uděláš. jsem učitelka na prvním stupni a občas jezdím s prvnáčkama a druháčkama na školu v přírodě. nedokážeš si představit, jak je to pro mě drsné, když tam mám třeba pět šest dětí, které v žádném případě neusnou sami, kterým i v těch šesti letech musím povídat pohádku a hýčkat na rukou (jsme na ně dvě maximálně tři), není to fakt žádný med. i ostatní děti to vidí a posmývají se jim, že jsou maminčini mazánci atd. a my pak místo abychom děti učili poznávat stromy a zvířátka musíme neustále někoho kdo brečí konejšit a těm otrlejším vysvětlovat, že se spolužákům nemůžou smát atd. abych ti řekla pravdu je to rok od roku horší, mezitím co před šesti lety jsem takhle uspávala maximálně jedno dítě (což ještě šlo) tak teď už to fakt bylo těch šest. možná se to tebe netýká, ale já po každé škole v přírodě nebo výletě jsem na ty rozmazlené dětičky úplně alergická, v poslední době dokonce myslím na odchod ze školy (asi se to vyřeší samo hodlám mít další dítě). mám dvě dcerky a vím o čem mluvím, když říkám, že nerozmazlit dítě není zas tak těžké. ještě bych chtěla podotknout, že se to převážně týká starším maminek (40 a více), u nich je to skoro pravidlem, že svému dítěti vymetají cestičky životem.