Jsem potřetí těhotná a o amniocentézu (z důvodu vyššího věku)jsem si požádala. Ještě je brzo, a já nejsem věřící, a kloním se k názoru, že než postižené dítě, to raději potrat. Znám rodinu s postiženým dítětem a je to ohromná řehole, a já mám zodpovědnost taky za děti, co už na světě jsou.U vás, pokud zatím žádné děti nemáte, je to trošku o něčem jiném. Takže, já tímto nikoho na nic nenutím, ani nepřemlouvám. Jen prostě nechápu, proč to vyšetření nechcete podstoupit, když se stejně nervujete. Mě řekla lékařka, že je zde riziko asi 1% že potratím po zákroku (Mnoho běžných denních činností je riskantnějších), výsledek má prý spolehlivost 99,9%. Taky mám tochu obavy, ale nejít na to vyšetření bych si asi dost vyčítala, kdyby se pak dítě narodilo s vadou. Jestli potratím, beru to tak, jako že to dítě nemělo přijít. Nejvíc mám obavy z toho, že výsledek nebude jednoznačný. Četla jsem ale různé odborné texty a víceméně to jenoznačné bývá. Samozřejmě že věřím v dobré výsledky, kdyby mi řekli špatný, třeba budu litovat, že jsem tam šla, ale...Věřím, že i u vás to bude dobré, a to vyšetření by vás uklidnilo. Tomu dítěti tím nervováním neprospíváte, a nervovat se budete až do porodu, a třeba i dýl.
Moc vám přeju zdravé dítě, ať už to uděláte jakkoli.