Slova jsou velmi kritická k matkám, které nechtějí mít postižené děti. Nevím, jestli autorka sama má postižené dítě. Znám rodinu, která ano. Celá rodina jen běhá okolo postiženého chlapce. Všichni ho mají rádi, starají se o něj. Má postupující atrofii svalů, neví se, kdy umře. Je mu patnáct, všichni se snaží chovat jako by byl zdravý. Musí ho přenášet, otáčet v noci, přebalovat,stále s ním být. A pořád se dívat, jak jeho nemoc ho postupně zabíjí. Je to strašné, a neodsuzuju nikoho, že než aby to připustil, raději jde na potrat.Rodiče stárnou, nemají už tolik síly, on roste a bude to s ním pořád horší. Děsí se pomyšlení, že budou časem muset zvažovat ústav. Pokud dřív nezemře.
Myslím, že tuhle realitu by si měli prohlídnout idealisté, kteří kritizují potraty v těchto případech. Obdivuju tuto rodinu, oni sami by si ale jistě vybrali sami jiný osud. Vždyť i jejich syn se trápí. A to mají i druhého, staršího, jehož život je mladším bratrem taky ovlivněný. Kdyby se mohli před narozením rozhodovat, nevím, jak by se rozhodli, netroufala jsem se nikdy zeptat. Ale jít na potrat nemusí být jen vlastní sobectví.