Také mě velmi zaujal článek týkající se LDN a péče o seniory či nevyléčitelně nemocné obecně. Myslím, že nejen tady na Rodině tato témata chybí. Obecně se mezi lidmi o těchto věcech moc nemluví, většinou se na toto téma dostanete až když někdo známý či blízký podobnou situaci prožívá a řeší. Je hrozně důležité mít spoustu informací, abyste se rozhodli vzít si nemocného/nemohoucího seniora do domácí péče, či ho umístit do hospicu nebo podobného zařízení. Bohužel, tyto informace se shání velmi špatně. Na internetu se dočtete mnohé, velký dík patří charitám, www stránkám hospiců či již zmiňované cestadomu.cz., ale v praxi je to hrozné. U obvodních lékařů se dozvíte minimum, v nemocnicích záleží, na koho natrefíte, najdou se lékaři, kteří mají přehled a jsou ochotní a poradí co a jak, případně, kam se obrátit, ale jsou i tací, kteří prostě udělají jen svou práci, nemocného propustí a nic víc je nezajímá. Na netu jsme i my získali mnoho potřebných rad, informací, zkušeností podobně trpících lidí a pečujících příbuzných. Máme za sebou péči o partnerovu maminku, které byl diagnostikován nádor ledviny, bohužel už bez možnosti operace, CT ještě ukázalo další metastáze na páteři. Maminka prošla jak nemocnicí, tak domácí péči a nakonec péčí hospicovou, tak můžu srovnávat. Péče v okresní nemocnici byla šílená a to doslovně. Jak přístup personálu, jednání lékařů, potažmo primaře co se týče poskytování informací (člověk si tam připadal opravdu s prominutím jak debil, že chce nějaké relevantní informace o zdravotním stavu blízkého člověka, protože mu jasně bylo dáváno najevo, že je na obtíž). Zajímavé je, že po cca 10 dnech byla převezena do krajské nemocnice na ozařování (pro zmírnění bolestí, metastáz na páteři) kde byl přístup i léčba naprosto odlišná. Maminky stav se v mnohém zlepšíl, díky změně medikamentů jí přestaly úporné bolesti, díky prostředí a milému jednání personálu na to byla dobře i psychicky. Přesto že jsme do měli do krajské nemocnice přes 80 km, jezdili jsme tam a střídali se se sourozenci a jejím manželem, takže tam s ní stále někdo byl. Bohužel po 14 dnech byla léčba ukončena a my řešili co dál. Její nejstarší dcera měla v tu dobu nejlepší podmínky (odrostlé děti z domu, volný pokoj, volno z práce), takže si ji vzala k sobě do domácí péče. Všichni jsme se shodli na tom, že by měla umřít doma, mezi svými blízkými. S pomocí nás všech, kdy jsme se u ní střídali, hlídali jí, povídali si s ní, starali se o ní a s pomocí asistentky z domácí péče, která jezdila 2x týdně se péče o maminku dařila a jí psychicky moc pomohla. Ale pak došlo k protržení střeva a následovala akutní operace, pobyt na JIP a chirurgickém oddělení již zmiňované okresní nemocnice, které bylo utrpením, jak pro maminku, tak pro nás. Pokoje po 6ti lidech, málo sester, mamince byly neustále dělány všelijaká vyšetření, denně krev na cukr, a nevím na co ještě, nové CT, protože primář nevěřil, že může mít ještě bolesti, po tom co jí tak krásně spravil střevo, které se velmi dobře zahojilo, dokonce mluvil o tom, že si to vymýšlí. Normální člověk jen žasne, jak se tady zacházelo s lidmi, byli to pro ně jen kusy, o lidském a chápavém přístupu se zde nedalo vůbec mluvit. Sice chápu, že byla na chirurgii, kde jsou lidé různě po operacích, ale vyléčitelní, takže sestry jsou zvyklé na jiné jednání, ale proboha, vždyť všichni znali její diagnózu a věděli, že je nevyléčitelně nemocná. Vysadili jí léky, co 3 měsíce brala, mezi nimi i AD, takže na tom byla psychicky hodně špatně. Byly to hrozné 3 týdny, kdy nám doktoři říkali, že je to otázka spíše hodin, než dní, kdy zemře. Do domácího ošetřování nám ji už bohužel nepropustili, nebylo to díky jejímu stavu a potřebné léčbě možné. Nakonec se nám podařilo sehnat místo v hospici, jediném v jihočeském kraji, kde se uvolnilo místo a maminku nám tam přijali. Zde musím smeknout před personálem, který zde byl, neuvěřitelně milé a empatické sestřičky, které ne všechny byly řádové. Jejich přístup, chování k mamince i k nám jako příbuzným byl opravdu úžasný. A prostředí hospice bylo taky moc příjemné (dá-li se to tak říci). Litovali jsme, že tady nemohla být maminka dřív, když už nemohla být doma, tak škoda, že nemohla být více času zde. Bylo to tam zařízené, že přímo na pokoji s ní mohl někdo být ve dne, v noci, takže se všichni střídali jak to bylo možné. Maminka tam vždy někoho měla. Strávila tam 11 dní, ten poslední s ní byl můj partner. Chtěla bych říct, že si moc vážím lidí, kteří v těchto zařízeních pracují a usnadňují poslední chvíle života nemocným, tak i jejich příbuzným a pomohou jim, hlavně psychicky ve chvílích pro ně nejtěžších. Všude je to jen a jen o přístupu lidí. To nám konec konců potvrdilo chování lékařů i sester v nemocnicích, v jedné to šlo, být ohleduplný, milý, projevit snahu o spolupráci, poradit rodině, co a jak zařídit, jak se zachovat, předepsat lepší, i když dražší léky. Ve druhé jsme se setkali jen " s lidmi, co prostě musí udělat svou práci" a o nějaké toleranci či empatii s umírajícím člověkem se prostě nedalo mluvit. Prožili jsme čtyři velmi smutné, místy dost traumatizující měsíce, kde nejsvětlejší okamžiky byly, když byla maminka v domácí péči a poté těch pár dní v hospici v Prachaticích. Všemu personálu tam patří náš veliký dík.