Náhodně jsem zde zachytila název příspěvku "10ti měsíční dítě a nočník" a přiznám se, že jsem přečetla jen poslední příspěvek, který mluví o tom, že dítě je do roku a půl nemožné naučit na nočník. Přesto si dovolím reagovat.

Má zkušenost je taková, že můj syn je od roku a půl bez plen a od necelých dvou let i v noci. Nemám rozhodně pocit, že jsem své dítě týrala, když se u nás nočník stal věcí běžné denní potřeby už v době kdy Jáchym začal sedět. Když mu bylo 7.měsíců a už hezky seděl, posadila jsem ho na zkoušku na nočník. Respektoval to, seděl a "četl si" a i když to zní asi neuvěřitelně, skutečně se při tomto prvním pokusu vykakal. Tehdy šlo patrně opravdu o náhodnou akci, i když myslím, že velkou roli hrálo, že se mu v této poloze prostě dobře tlačilo a plena bobek nebrzdila. Zatímco do té doby kakal spíš dost nepravidelně, od tohoto dne, kdy jsem ho pravidelně po každém obědě posadila na nočník, se v 95% ochotně vykakal. Každý den 1 bobek. I když jsem možná vypadala jako blázen a tahala s sebou všude nočník, pokud jsme nebyli zrovna na oběd doma, připadalo mi dost důležité umožnit mu vykakat se do nočníku, když to umí a nenutit ho kakat do plíny. Asi v roce a čtvrt si začal sám říkat "bobo", což se stalo společnou žádostí pro čůrání nebo kakání. V roce a půl již své svěrače ovládal na tolik, že jsem mohla odstranit pleny úplně.

Nejsem zastánkyní toho nutit dětem věci násilím, přesto se domnívám, že pokud se dítěti některé věci podají jako samozřejmé, značně mu to ulehčí některé stránky jeho vývoje. Je normální a dokonce žádoucí pokud se dítě někdy brání být rodičům po vůli, ale i laskavou formou společně s důsledností je možné dítěti sdělit, že některé věci (spánek, jídlo) jsou prostě dané. Pochopí to, když se bude moci spolehnout na to, že slovo rodiče opravdu platí a přestane mít potřebu (aspoň většinou) s ním v dané věci nepřetržitě válčit a vzpírat se. Myslím, že je řada příležitostí při kterých je možné dítě nechat "zvítězit" a velkoryse se přizpůsobit jeho vůli.