Myslím, že mohu z vlastní zkušenosti přidat pár slov. Mám 14 let v pěstounské péči romskou dívku. Nechtěla jsem původně romské dítě, protože jsem si myslela, že nezvládnu vměšování romské a odpor většinové společnosti. Když jsem své dítě poprvé potkala, přestala jsem o tom přemýšlet. Dneska je dospělá, i když trochu předčasně, má dítě s bílým (nezodpovědným)otcem, který ji i dítě opustil. Romské geny, o kterých tu byla řeč, nejsou jenom negativní, jsou i pozitivní dědictví, které si tyto děti nesou do života a my jenom nejsme schopni je vidět a využít. Je to velká schopnost nonverbální komunikace, schopnosti vycítit vztahy, náladu, rozpoložení a kolikrát i nevyslovené trápení. Neschopnost některých romských dětí přijmout a zhodnotit péči, kterou mají u pěstounů nebo adoptivních rodičů, nepramení jen z genů, ale hlavně ze zážitků z raného dětství, ze zanedbání, nedostatku lásky, kolikrát i fyzického poškozování ze strany původních rodičů. U malých dětí je velká šance trpělivostí a láskou hodně nahradit. Nejde všechno, ale šance je, určitě. A pro tu naději, že může být lépe, to stojí za to. Každé dítě si zaslouží bezpodmínečnou lásku,bez ohledu na barvu pleti nebo rasový původ. Kdybyste si, milí diskutující, chtěli trochu srovnat pohled ze zkušeností jiných lidí, doporučuji knihu Adopce-vztah založený na slibu,J. E. Schoolerová, Návrat.