Já jsem to taky tak měla, a dětská lékařka v porodnici mne ujistila, že to není nic neobvyklého. Když se Adámek narodil, byla jsem ráda, "že to mám za sebou", ale žádný pocit štěstí se nekonal. Taky jsem se dívala na toho človíčka vedle sebe jako na cizince, chovala jsem ho, kojila, ale pocity nic moc. Zlomilo se to ve chvíli, kdy mi ho odnesli na fototerapii pro žloutenku a nabírali mu krev. Najednou jsem ho viděla jinak - bezbranného tvorečka, kterého je třeba chránit. Začala jsem brečet, takový ten osvobuzující pláč, brečela jsem téměř do konce pobytu v porodnici, lékaři se usmívali, že je to v pohodě, a že budu pro něj ta nejlepší maminka. A asi jo ale na ten začátek spolužití nezapomenu, moc dobře si pamatuji, jak jsem si říkala sama pro sebe, a pak i před přítelem - " proč jsem to nechala zajít tak daleko". Přitom miminko chtěné, vymodlené, téměř po 10 letech se povedlo.