Radost z toho, že je syn na světě a je zdravý jsem měla až 3 měsíce po porodu. Už jsem se chtěla regulérně objednat k psychologovi, připadalo mi, že nejsem normální. Všichni mi říkali, "to jsi šťastná, že máš miminko" a já nevěděla co mám odpovědět. Připadala jsem si maximálně vyčerpaná, unavená, vyřízená z toho že stále brečí, nespí, že nemám minutku pro sebe, že mě nikdo nepolituje a nezeptá se jak se cítím já, ale stále jak je na tom malý. Byl to děs
Dnes jsem přesvědčená, že to bylo naším špatným startem, kdy on byl díky nízké porodní váze týden v inkubátoru a já ležela úplně na jiném patře. Po porodu mi ho vůbec neukázali, měli strach že nebude ok, tak ho šupem transportovali na Jipku. Když jsme pak konečně leželi na odd. nedonošených spolu, tak chudáček stále plakal a plakal, nebyl k utišení. Sestry za námi ani nechodili, měly nás plné zuby - on stále ječel a já bulila nad ním, nevěděla jsem si s ním rady. Dnes už je to za námi, je to náš 16-ti měsiční miláček. Každopádně na ten začátek nikdy nezapomenu a doufám, že u druhého mimi to bude lepší.