No, nad tímhle jsem nyní docela přemýšlela. Když se narodil první, měla jsem s "sžíváním" taky docela potíže - projevy jako poporodní blues, bála jsem se, že se vzbudí a budu se muset o něj starat, bylo mi hrozně, kojení nešlo... To se u druhé nekonalo vlastně vůbec.
Hlavní odlišnosti mezi prvním a druhým těhotenstvím, porodem a následným záležitostem:

Bylo to poprvé - je to úplně jiná situace, změní se toho hrozně moc najednou... u druhého dítěte už člověk tuší, co se bude dít i ta péče o novorozeňátko už je zajetá...

První porod byl medikovaný a urychlovaný. Bylo to něco hrozného, snažila jsem se jen přežít, že se mi dítě narodilo jsem přes omámení léky skoro nevnímala, ani jsem ho nezahlédla, když ho odnášeli na ošetření. Druhý porod jsem urychlování odmítla, vnímala jsem porod úplně jinak (vnímala jsem :) ), vydupala jsem si aspoň krátké přivítání dcerky, než mi ji odnesli. A to vlastní přivítání, kdy jsem jí držela a řekla ahoj, byl docela silný okamžik, vlastně je to to hlavní, co mi z porodu v hlavě zůstalo. U prvního pocit marnosti z bolesti, u druhé se mi vybaví nadšení z prozkoumávání nového člvíčka, krásná povinnost uvést ji k nám na svět... (zní to jako z telenovely, nevím, kde se to ve mě bere, po porodu už mám dlouho)

Neočekávala jsem, že nějaké supersilné pocity štěstí budou :)

Těžko říct, jestli něco z toho bylo hlavním důvodem, proč to bylo napodruhé jinak. Asi se to určit ani nedá...

Věrka