Já měla největší strach z toho, jak příjmu předčasně narozeného syna. 26tt,800g. Nikdy jsem o tak extrémně nezralých dětech nečetla. Kontrakce se bohužel "rozjely" tak brzo díky infekci a porod se´už nedal zastavit, ikdyž jsem 7 dní měla v žíle kapák na sklidnění.
Rodila jsem "normálně", porod byl pak rychlý, že lékařský personál stačil tak tak dorazit do pokoje za mnou. Po porodu jsem měla strach se na syna podívat, že je mrtvý...Až když jsem slyšela tiché kňourání, tak jsem se na něj podívala. Měla jsem strach se na něj citově vázat, hrozily mu infekce, krvácení do mozku a různé další komplikace.Měla jsem strach, že nebudu mít mat. mléko. Strach, že nám umře. Ten trval tak dva měsíce. Pak rok strach, aby byl v pořádku. Dojíždění za lékaři, na rehabilitaci...
Když jsem tak ležela v nemocnici, těch sedm dní na kapáků, slyšela něco v tom stylu: od jedné hodné starší sestřičky "maminko, pořídíte si další, jste mladá, ještě budete mít další dětičky, mě to taky potkalo" a od druhé "26 tt těhotenství? tak to je hodně brzo, to od toho nic nečekejte". Tak jsem rezignovala. Až pak mi maminka na pokoji, která čekala dvojčatky řekla, že zachraňují miminka už od 24 tt. Když jsem se pak jedné odměřené sestřičky zeptala, tak mi to popřela.
Štěstí jsem měla na optimistickou sestřičku, která mě oslovovala maminko, to určitě dobře dopadne, to zvládnem, tlačte jak Vám řeknu...
Nechtěla jsem se ták rozepsat. Jen jsem tím chtěla říct, že jsem měla taky určitý citový blok. U mých dalších dvou dětí jsem to už nezažila.