Tak tohle mi hodně připomíná vlastní příběh. Těhotenská cukrovka, vyvolávání porodu tři týdny před termínem. Po týdnu pokusů císař. Pak mi přinesli miminko a řekli: tak tohle je váš syn. Aha. Kamarádka říkala svému synkovi po císaři přidělenec. Trefné. Taky svého syna nesmírně miluju, ale je pravda, že jsme se sžívali déle.
První porod mě poučil.
Druhé těhotenství opět cukrovka na inzulinu. Chodila jsem poctivě na kontroly, hlídala si glykemie, měla vynikající diabetoložku, miminko se vyvíjelo ukázkově. Našla jsem si výborného porodníka ve FN Ostrava- Poruba, který pravidelně kontroloval ozvy, točil ctg, měřil průtoky, hlídali jsme bedlivě kompenzaci cukrovky a nechali všechno na přírodě. Porodila jsem spontánně, druhá doba porodní netrvala 10 minut. Ačkoliv mi hrozili, že to bude dlouhé, protože jsem prvně rodila císařem a že dítě bude velké a že si to mám rozmyslet, porod byl rychlý, bez komplikací. Chlapeček 3,6 kg ("náš" pan doktor říkal, že to určitě bude pod 4 kg). S odstupem vzpomínám na druhý porod velmi pozitivně. Když jsem držela v náručí své dítě ještě s pupeční šňůrou, byl ten pocit úplně jiný. Až jsem měla špatné svědomí, jestli toho druhého nebudu milovat víc. Ale myslím, že ne...