Taky jsem se nezblaznila stestim, kdyz jsem porodila Mela jsem radost, ze to mam za sebou - chtela jsem vedet, kolik ten prcek vlastne vazi a divala jsem se na nej a rikala si: tak tohle si ty? Takhle jsem na nej koukala nekolik dni, v noci jsem v porodnici nespala a prohlizela si ho...starala se o nej maximalne, delala vse, co jsem doufala, ze potrebuje, aby bylo udelano a aby mu bylo fajn...ale ta laska, ta silena laska tam proste nebyla.
Prvni noc kdy byl u sestricek jsem byla rada, ze se mohu trochu vyspat (trochu...na pokoji brecela jina miminka), ale mela jsem z toho spatny pocit, ze jsem jako spatna matka, kdyz nebojuju, abych ho mela u sebe.
Asi tak po dvou mesicich jsem si psala do denicku ze ta zamilovanost, ta laska....se proste tak jako kazda jina rodi pomalu, sili se szivanim s tim druhy, s jeho poznavanim......ale s o to vetsi intenzitou Ten pocit totalniho stesti, strachu o malickeho..tu lasku jsem proste citila pozdeji - bylo to presne v tu chvili, kdy jsem ho chovala, to male bezbranne stvoreni a umackala bych ho v tu chvili laskou Ale ty prvni dny, natoz minuty po porodu to tam proste nebylo