U prvního syna jsem byla v euforii okamžitě a navždy.Chtěla jsem ho hned k sobě na pokoj,ale pro těžký porod jsem je ukecala až 10h.po porodu,pro mně to byla věčnost.Spal jen u mně v posteli(také přes velké protesty sester),u druhého syna nic, nevím jestli to bylo tím, že jsme chtěli holčičku, nebo 2,5dne na vyvolání a na hekárně a stále nic a nic,ale s ním jsem se musela sžívat. U dcery a dalšího syna jsem byla také v euforii,měla jsem je u sebe hned jak to bylo možné a to 4hod. po porodu a jen u sebe v posteli.Musím,ale podotknout,že jsem po příchodu z porodnice domů měla u všech čtyř stav závratného štěstí, kdy mi ani spánek moc nechyběl.Stačilo mi zdřímnout si vždy 10minut u kojení a to trvalo.5měs.
A to jsem měla děti, které normálně do 6.měs. v postýlce neusnuly,ale jen v náruči a při každém pohybu se probudily.A já se na ně dívala a dívala.
Všechny je moc miluji,ale stále ve mně hlodají výčitky,proč jsem druhého syna nezbož"novala hned na sále.Ale hormony si snámi hrají.