Vážené čtenářky a vážení čtenáři,
vím, že to bude znít krutě, co teď napíšu a proto bych se chtěl trošku ospravedlnit.
Pisatelka článku zmiňuje morální otázku: "Kdo nám dal právo rozhodovat o životě dítěte?"
Odpověď je myslím jasná - fakt, že jsme dítě zplodili. To by měl mít každý na paměti.
Je krásné, když se matka obětuje pro své dítě a stará se o něj. Ale zeptal se někdy někdo toho dítěte, jak mu je? Proč musí žít život, který je pro něj méněcenný?
Vím, o čem píšu. Od malička trpím lehkou vadou. Podotýkám a podtrhávám, že skutečně pouze lehkou a prakticky vzhledovou vadu - mám pokleslé levé oční víčko.
Nikdo zdravý si nedovede představit, kolik posměšků, urážek a příkoří si musí vytrpět dítě s nějakou vadou.
Nikdo nedokáže vystihnout, jak tvrdý se zdá život patnáctiletému člověku, který zjistí, že ho v životě nečeká "normální" romantická láska a pravděpodobně bude odsouzen k doživotnímu celibátu.
"Vada neslučitelná se životem" není jediná vada, která může mít vliv na kvalitu života. Stačí jakákoliv odchylka od normálu - a rodiče by měli vzít v úvahu nejen svůj osobní postoj, ale i budoucí postoj svého potomka, až mu bude například sedmnáct a bude se ptát: "Proč já nemůžu žít normální život?"
Moje sestřenice žila do pětadvaceti let. Byla těžce mentálně postižená, v podstatě žila na vegetativní fázi - neuměla mluvit, neuměla sama jíst, nedokázala jít na záchod. Jejím rodičům řekl lékař při vyšetření na ultrazvuku všechna rizika. Ti se však přesto rozhodli, že dítě mít budou.
Kdo jim dal právo přívést na svět takové dítě? Máte vůbec ponětí, jak těžký je život s postižením?
Nechci Vám, Jano, radit, abyste šla na potrat. Ale neodsuzujte prosím všechny ty, kteří se rozhodli nedat dítěti šanci na život s mentálním postižením.