Vladane,

smekám před tvojí odvahou.
Některými myšlenkami, jako ty jsem se zabývala i já v době, kdy jsem čekala na výsledky gen. testů. Mám právo to ukončit? Mám právo to nechat být? Obětovat svůj život péči o postižené dítě, možná, ale touží po tom i to dítě? Bude šťastné?
Souhlasím s tebou, že by se měl brát v úvahu i postoj toho dítěte. Nezanedbatelný je jistě i fakt, že mentálně postižené děti trpí zpravidla větší nemocností (častější leukémie apod.) a nedožívají se vysokého věku. Asi není nic horšího než vypiplat takové dítě, obětovat mu veškerý svůj čas, sílu náplň života a pak se bezmocně dívat na to, že odchází a já mu nemohu pomoci. Nebotu tuto každodenní péči nezvládnu a pak následuje jediné řešení a tím je ústav. Nevím, ale tam bych šťastné dítě opravdu nehledala.
Určitě nemá nikdo právo hodnotit rozhodnutí rodičů, ať už je jakékoliv. Myslím si totiž, že ani oni se nemohou být 100% jisti, že se rozhodli správně.

Přeji všem, kteří čekají na výsledky testů, aby dobře dopadly a hlavně, aby se rodily jen same zdravé a šťasné děti.
Lena