Vladane,
rozhodně neodsuzuji rodiče, kteří se rozhodnou pro potrat. Nic takového jsem nikdy neřekla.
Problém je v tom, že medicína není na takové úrovni, aby mohla se 100% jistotou říct, které dítě bude "naprosto" zdravé a které ne. Znám ve svém okolí dívku, jejíž mamince doporučovali potrat s tím, že bude s největší pravděpodobností postižená; neudělala to a její dnes už dospělá dcera je za to rozhodně vděčná - má sice nějaké menší zdravotní potíže, ale kdo je dneska nemá. Mentálně je zcela v pořádku.
Dnes mi doktor na kontrole řekl, že některé typy mentálního postižení se dají poznat třeba až půl roku po porodu. Prostě nejde říct - tohle dítě bude URČITĚ v nepořádku a tohle nebude. Genetické testy vyjadřují jen pravděpodobnost a to ještě dost nepřesnou.
Já osobně bych neměla sílu zabít dítě, i kdyby ta pravděpodobnost byla jakákoli. Třeba jedna ku jedné. Pořád by byla naděje. Prostě si myslím, že nemáme právo rozhodovat za Boha nebo za přírodu, podle toho, v co kdo věří. A brát za rozhodující faktor, jestli se - dejme tomu - budou postiženému dítěti ostatní smát... děti jsou v tomhle ohledu dost kruté a nesmějí se jen těm, kteří jinak vypadají, ale třeba se jen jinak chovají. Když jsem chodila na ZŠ, nejvíc posmívanými spolužáky byli syn z doktorské rodiny a holka, co chodila pořád v jedněch šatech; ani jednomu tělesně vůbec nic nechybělo. Prostě byli nějak vybráni.
A kromě toho, ani všechy testy světa nezaručí, že dítě bude zdravé. Sousedka mé babičky čekala naprosto zdravé dítě, které poškodili lékaři při porodu (kleštěmi). Rizika prostě jsou a budou. Vždycky byly. Ale pokud je člověku nestrká nikdo až pod nos, nemyslí na ně a neubližuje tak ani sobě, ani svému nenarozenému dítěti.
Vlastně jsem chtěla jenom napsat o tom, zda je z etického hlediska vůbec správné stresovat desítky nastávajících matek dost nespolehlivými testy. Znám osobně dost žen, kterě se polovinu těhotenství trápily podezřením a nakonec měly všechny zdravé děti.
Nikomu nic nevyčítám a nikoho nesoudím. Každý člověk má právo na vlastní názor a svobodné rozhodnutí.
To, že podle nějakých statistik a nějakých parametrů někdo řekl, že naše dítě MOŽNÁ MŮŽE být postižené ještě neznamená, že JE. A už vůbec ne, že bychom ho měli zabít jen kvůli poměrně nízkému riziku; kvůli výsledkům, které navíc vůbec nejsou jednoznačné a každý doktor se k nim vyjadřuje jinak. Svůj článek jsem psala jako zamyšlení nad tím, zda je etické a správné vůbec nějaké testy provádět a nad tím, jak lékaři své podezření sdělují a jak přistupují k nastávajícím maminkám. Ne proto, abych někomu vymlouvala amniocentézu nebo třeba i potrat...