Tak jsem původně myslela, že si to jen přečtu, ale nedalo mi...
S manželem se známe už skoro 20 let, máme 17 let od svatby. Článek bych podepsala asi tak před 17ti až pěti lety. Není to stejné úplně, ale to, že muž byl ve společnosti jiných žen okouzlující a se mnou nikam nechtěl chodit, to sedí.
Teď si už uvědomuju, že problém byl i ve mě. Byla jsem až moc tolerantní. Vlastně jsem chtěla hrozně málo, a to byla ta chyba. V článku mě zarazily věty, že autorka vlastně skoro nic od muže nechce, ani aby jí lichotil, okouzloval ji, a taky že jí vůbec nevadí, co kde dělá s jinými. Tak tomu se divím. Já jsem tohle všechno chtěla a chci i dnes, ale tenkrát jsem nechtěla být trapná a závislá a tak jsem to taky takto deklamovala. Jen jsem se tím užírala. Dnes,když jeho zájem nedostanu, tak si o něj říkám. Už to bere jako samozřejmost, a navíc mu to ani nijak nevadí. Když se mi nechce jít s ním večer třeba na pivo, tak někdy nejde ani sám. Už na to mě pozvat nezapomíná, a když ano, připomenu se, a třeba udělám radši třeba scénu, než to v sobě dusit. To neznamená, že nechodíme nikam žádný sám. Zdá se mi, že k sobě teď máme mnohem blíž než zamlada.(no, zamlada - je nám oběma 41, a žijeme zatím stejně jako dřív, sportujeme, jezdíme na kole, a o stárnutí zatím vypovídá jen zrcadlo). V čem je ta proměna? Nebylo to jen tak, taky jsem prošli mnoha krizemi i na čas odděleným bydlením. Ale já jsem začala chtít a požadovat víc a on se už tak trochu víc dokáže přizpůsobit rodině, býval bouřlivák a přechod na "taťku" mu dal dost zabrat.Hodně pomohlo asi i to, že děti už odrostly, protože když byly malé tak jsme k nim byla přivázaná já a muž si dělal co chtěl. Mateřství je nádherná věc, ale ženy může hodně omezit.

Hlavní chybu u autorky vidím v tom, že na jednu stranu se cítí zanedbávaná a stěžuje si na to, ale na druhou stále proklamuje, že od muže vlastně nic nepotřebuje. Tím ho zaručeně odrazuje, takže on svůj zájem dává raději najevo těm, co ho potřebují. Ta ostentativně a neustále vystavovaná "nezávislost" je totiž dost otravná, a pro partnera i urážlivá, ať už to myslí autorka jakkoli dobře. A na slově POTŘEBOVAT není nic špatného, je to právě základ vztahu. Já tedy toho svého chlapa potřebuju, což myslím v tom smyslu, že když ho nemám, tak mi moc chybí. A on o tom ví, a je to vzájemné(snad).Je to třeba hloupé srovnání, ale když dělám bramboráky, potřebuju česnek. Jen s ním je to fajn, když ho nemám, tak to sice přežiju, snad těmi bramboráky člověk zažene i hlad, ale rozhodně to není ono. Nepochutná si. A pak taky nevidím důvod, proč by se měl někdo přetrhnout pro druhého člověk, kterému ten první stále zdůrazňuje, že pro něj není vůbec důležitý, že ho vlastně k ničemu nepotřebuje.

Vlastně recept na dobré manželství neznám, ale zato znám plno mužů, co se nechovají tak, jak se v článku píše, a to je důvod, proč jsem se ozvala. V popsaném případě si myslím, že se ti dva lidé k sobě asi moc nehodí, že manželství možná byl omyl, když přišlo dítě po krátké známosti. Nemají o sebe navzájem zájem, nebo se aspoň hodně snaží, aby to tak vypadalo. Myslím si to proto, že partneři obvykle spolu sami chtějí být, a připadá mi hodně divné, aby partner chodil do kina s někým jiným, zvlášť když si manželka stěžuje, že by ráda chodila s ním, a děje se to dokonce s jejím souhlasem.