Monty, nikdy neříkej nikdy. Já si to o sobě do tohoto týdne taky myslela, že psychickou podporu nepotřebuju, taky jsem věčná vrba těm ostatním. Ale teď prožívám už desátý den stejný jako ten první, o kterém jsem si myslela, že je nejhorší v mém životě, nemůžu spát, nemůžu jíst, nemůžu nic dělat, přes den sedím na internetu, abych měla pocit, že nejsem sama a úpěnlivě čekám, až přijde muž z práce. A přátelé to nevyřeší, ti za mnou nepřijdou ve tři ráno, až budu pochodovat po obýváku "pojď ke mně, musíš přece spát" To na čem jsem stavěla svůj život jsou tekuté písky a momentálně pro mne skutečně můj muž představuje jediný stabilní záchytný bod v životě, od kterého se odrazím, až budu zpátky budovat svůj domeček z karet.