Já to beru trochu z druhého konce: znám ze svého vlastního života situace, kdy se na veřejnosti (i když nemám náladu) dokážu vybičovat a jsem milá, vtipná, upravená. V soukromí se snažím taky, ale člověk je tvor líný a tak nejsem asi sama, kdo hřeší na to, že nám to u nejbližších lidí projde - ta nenálada, lenost, odsekávání a sem tam soběstřednost. Dávám si v duchu pár facek až v okamžiku, když si uvědomím, jak troufalé je považovat nejbližší lidi za "jisté", tedy takové, kteří se k nám neotočí zády ať se budeme chovat jakkoliv. Můj manžel je fajn a má svoje mouchy, z nichž některé se v průběhu našeho desetiletého vztahu (a tříletého manželství) projevily postupně.Na některé jsem obzvlášť alergická. I já mám svoje mouchy. Ale myslím, že tam, kde nechybějí společné zážitky (a je nakonec jedno kdo ten výlet, večeři venku, společnou vanu nebo jinou tmelicí akci navrhne a zorganizuje, případně k ní toho druhého takřka dostrká)mají mouchy dlouhodobě smůlu. Já svého muže miluju a chápu, že pokud chci mít úžasného manžela, taky se musím snažit:-) Pokud vztah nežije, není obvykle jenom jeden viník - a není to zázrak, že spolu dva tak rozdílní lidé jako muž a žena vydrží pod jednou střechou?:-)))))