Dalilo, jistě mohou nastat všemožné nečekané situace, ale nemyslím, že by to bylo o moc jiné než v běžných rodinách. My, kteří vidíme, si můžeme podvědomě "dovolit víc", nechat dítě si hrát a nesledovat ho a pak jen nakouknout jestli je vše ok, nechat doma bordel a doufat, že si včas všimneme, že dítě šáhlo na něco na co nemá... Nevidomí lidé musí precizně dodržovat pořádek aby se ve svém prostoru "neztratili", jsou to experti na "každá věc má své místo" a právě v tom pak spočívá i to kouzlo, že určitě mají mnohem lépe vychytané kde je co uložené a uloží to tak, aby se k tomu dítko nedostalo. Tedy aspoň tak nějak je moje představa. Já jsem děsný bordelář, ale přežilo to jedno dítě tak snad to přežije i to druhé

Moje sestra má těžké postižení zraku a ač není nevidomá, ve spoustě situací jedná jako člověk nevidomý, mimo to je těžce postižená tělesně. Ve svém pokoji má vždy vše srovnáno - aby vše našla - a moje dcera, která s ní vyrůstá jako s jedním z nejbližších lidí, se velice rychle naučila jak se k ní chovat, co si k ní může dovolit a co může dělat jen s ostatními členy rodiny... Už jako batolátko věděla, že když chce k ní do náruče tak se musí pevně chytnout kolem krku, že ji teta sama neudrží (to ji nikdo neučil, to se naučila sama od sebe, protože cítila v jejích rukách méně síly a určitou nejistotu už od kojence...) Když sestra něco hledá tak Helenka obratem přiběhne a věc jí podá, když si s ní chce číst knížku tak jí sama "čte" co vidí na obrázkách apod. Mají spolu nádherný vztah a tráví spolu spoustu času, hrají si, učí se, dovádějí...

Děkuji převelice za nádherný článek, moc mě to dojalo Svým příspěvkem jsem chtěla říct, že malé děti jsou velice přizpůsobivé a naučí se záhy akceptovat jistou odlišnost svých rodičů či dalších lidí. Moc vám držím pěsti a jak už tu psalo více lidí, těším se na další články z vašeho společného života!