Ivo, ani pozorování nastávajícího v nejrozdílnějších prostředích nic nenapoví. Já s mužem před manželstvím chodila dlouho. Sedm let jsme spolu vedli dětský oddíl, s dětmiá byl báječný kamarád, vymýšlel pro ně hry, blbnus s ninmi, nad kočárky se rozplýval, švagrové děti zbožňoval. Byla jsem přesvědčená, že bude ten nejbáječnější táta.
Po devíti letech se nám narodilo první dítě, pak další. Nikdy si s dětmi spontánně nehrál, když za ním přišly se společenskou hrou, nešel si hrát. Jezdili jsme často na výlety a další akce, nebránil se, aby celá rodina byla pohromadě, ale neblbnul s dětmi. Přitom je nesmírně miluje, dal by za ně život, ale neumí jim to dát najevo.
Když bylo potřeba, postaral se o ně včetně přebalení, koupání, nakrmení, pohádky na dobrou noc, ale když jsem byla doma, nic z toho nedělal. Mé vysvětlování, pláč, výčitk... s tím nic nenadělaly. K synovi našel cestu a pěkný vztah až na prahu dospělosti, s dcerou se ještě nenašli...
Ani devět let společného života mi nedalo obraz toho, jak to bude vypadat doopravdy.