Ten dokument byl úžasnej, myslíme-li ten samej. Pár sluchově postižených, pár zrakově postižených a pár kdy maminka byla na vozíčku. Koukala jsem i na reprízu a prořvala jsem to durch. Bylo to úžasný. Ti zrakově postižení s dvěma dětmi na výletě. Táta dítě v krosničce, máma v kočáře, který táhla za sebou aby mohla jí normálně s bílou holí. Lilo jak z konve. Došli na autobusovou zastávku, nastoupili, kočár vynesli, vystoupili a hnali se na kopec.

Ti sluchově postižení byli taky úžasní. Taky si ale myslím, že postižení sluchu lidi izoluje víc než postižení zraku či tělesné postižení. Tatínek o sluch přišel postupně, tak měl lepší výslovnost. Maminka měla horší výslovnost. Pomáhala babička. Taky si pak pořídili druhé dítě. S prvním měli tuším chůvičku předělanou na světelné signály, s druhým měli "jištění" přes starší dítko.

Ta maminka na vozíčku zase měla dítko přivázané na šňůře k vozíku, aby jí neuteklo. Koupání miminka byla pěkná anabáze. Ono otáčet se s vozíkem a jet pro něco zapomenutýho není stejný jako otočit se na nohách a popojít. Taky si pak pořídili další mimčo.

Sama mám tělesně postižené rodiče. Ne zásadně, ale život to znesnadňuje. Taky jim lidi říkali že by neměli mít děti, někteří by jim mě byli schopni vyčítat dodnes. Já jsem zdravá a mám zdravou dceru. Moji rodiče jsou skvělí (táta už nežije) a jejich morální kvality, jejich empatie... jejich postižení je obohatilo a oni pak obohatili mě.

To bylo taky v tom dokumentu. Obava rodičů, jestli se k nim jednou děti neotočí zády, jestli se za ně nebudou stydět. Podle mě to nepřipadá v úvahu! Já jsem se nikdy za své rodiče nestyděla a vždycky je bránila a na ty přiblblý otočený vyjevený obličeje jsem jako pětiletá vyplazovala jazyk a civěla zpět stejně přblblým způsobem.

Romano, přeju vám hodně spokojenosti a štěstí. Moc moc moc!