Vladane,
myslím, že se v něčem mýlíš. I člověk s nějakým fyzickým nedostatkem může prožít skvělý život, aniž by se mu kdokoliv smál. Já sama mám od 5 let těžké revmatické onemocnění. Těžké deformity kloubů, např. ruka v lokti nejde natáhnout na méně než 30 stupňů, hůře chodím apod. Má lékařská prognóza byla celkově velmi nepříznivá. Přestože jsem celý život (s výjimkou pobytu v léčebných zařízení) prožila mezi zdravými dětmi - nikdy jsem neměla sebemenší problémy. Nikdo mě nikdy neoznačil slovem mrzák, invalida apod.
Naopak vždy jsem měla v kolektivu vedoucí úlohu. Jen pro zajímavost v 7. třídě jsem vyhrála i soutěž o královnu krásy, mého postižení si nikdo nijak nevšímal. Prostě děti i lidé mě vždycky brali jako celistvou osobnost, jako člověka, jako právoplatného člena společnosti či kolektivu.
Vím, co jsem si někdy ve 3. třídě prožila, když jsem se styděla za své lokty a chtěla nosit zásadně dlouhé rukávy. Pak se mně rozsvítilo a došlo mně, že lidé nekoukají na moje lokty, ale právě na ty dlouhé rukávy. Svlékla jsem se a najednou byl pokoj. Zajímavé ne?
Možná ještě na závěr, když jsem svému manželovi ukazovala, jak nenatáhnu ruku, asi po třech měsících vztahu, koukal na mě, že si dělám legraci.
Řekla bych tedy, že i dítě s poměrně těžkým fyzickým postižením může prožít skvělý život, bez toho, aby se mu někdo smál.