Milá paní,
chtela bych Vas povzbudit. Clanky na "Rodine" casto nectu, neni cas na materske ,ale tema bulimie mi nedalo si neprecist, i nektere prispevky, protoze jsem si bulimii prozila na vlastni kuzi. Je to strasne peklo!! Strasne,strasne. Je mi 40, ve dvaceti jsem zacala s anorexii a pak presla do bulimie se vsim vsudy, prejidani, zvraceni, deprese, psychicka izolace..nemusim popisovat, kdo zazil, zna prubeh. Natvrdo ta hruza trvala 10 let, jen s jednou skoro rocni pauzou, ale to bylo jen diky zahranicnimu prostredi, nikoli diky vnitrni zmene mysleni zavisleho cloveka. Skoncila jsem tak, ze jsem nemohla ani jiz snezene jidlo travit, i jsem se snazila ho udrzet. Po letech jsem prestala verit, ze je z toho cesta ven. Strasny stav.

JSEM z toho venku. Uplne. Uz 10 let je to pryc. Snim vsechno, celodenni reseni jidla a podrizovani se mu je nadobro pryc. Nejsem nejaky jedlik, spis jim casto a min, ale jidlo mam opravdu rada a dnes mam jidlo jako sveho pritele. Coz je zasadni obrat o 360 stupnu. Dnes se mi ma bulimie zda jako zly sen, zla hruza, a presto jsem to byla ja. 10 let zivota.
Moc Vam fandim, a nejenom Vam, ale vsem , kdo se pripojili i nepripojili do diskuze..Cesta? U kazdeho asi jina, ale ma-li dojit k uzdraveni, neni asi jednoducha pro nikoho. Na pocatku cesty vzhuru bylo me zhrouceni a PLNE pochopeni, ze sama uz si nepomuzu a ze uz nemuzu ani fungovat v praci, ve vztazich..ze jsem proste na konci.Takze opravdu odhodlani zacit s tim neco delat a jit s pravdou ven. Mela jsem obrovske stesti na vynikajici psychiatricku, se kterou jsem sla nekolik let krok za krokem. Bulimie neni jen o jidle, to je spicka ledovce. Je to porucha sebeprijeti, vztahu v rodine - muze byt, alespon v mem pripade hraly rodinne nevztahy velkou roli, ale to nikomu nevnucuji jako vzorec, je v tom i hledani smyslu zivota, neschopnost zvladat stres a dalsi. Toto vse jsme s psycholozkou prochazely a pracovaly na zmene. Dlouho, uporne, ale uspesne. Nezbytne byly leky - antidepresiva a leky na pomoc pri traveni. Nebojte se dobrych antidepresiv, jsou skvele, moc pomohou! Pomohl mi velice muj pritel a nynejsi manzel - tim, ze me mel moc rad a stal pri me a miloval me takovou, jaka jsem. Zazili jsme hodne zleho, i v nasem vztahu, ale i to jsme zvladli a jsem vdecna, ze mam vedle sebe do zivota prave jeho. Pomohla mi vira, ne v neco ve smyslu esoterickem, ale v Nekoho, tedy vira ve smyslu krestanskem, nechala jsem se pokrtit a nasla smysl i v tom, ze jsem milovana Bohem, ktery mi dal zivot. Toto neni lacina fraze, ale je to pro me zaklad, o ktery se mohu v hloubi duse oprit a se kterym mohu spolupracovat. Nechci tady kazat, odpovidam na otazku, co vse mi pomohlo z beznadejne bulimie a vira byla a je pro mne zasadni pomoci. Pomohl mi bratr, povzbuzoval me a mel velkou empatii, a par dobrych pratel a vericich, na ktere jsem mela stesti.Velkou radosti je ted i nase dvouleta holcicka, ale verim, ze kdybych nebyla z bulimie venku jeste pred ni, tak bych asi do toho spadla znovu, protoze bulimii jsem ve sve podstate resila stres a svoji nevyrovnanost, svoji nenavist k sobe samotne.

Co je hodne dulezite? Nezamerovat se jen na jidlo, ale na sebe jako osobu, osobnost, cloveka, na vztah s k sobe. Dulezita je pravdivost k sobe, pokora a ochota nechat si pomoct. Proto musim odpovedet - ne, nedostala jsem se z bulimie a depresi sama, ale nechala jsem si uspesne pomoct a jsem za to vsem nepopsatelne vdecna. Ano, jsem i nadale stresik, obcas jsem na antidepresivech, prozivam konflikty a smutky, ale uz neznam mentalitu bulimicky!! Vim, ze bezim pracnou zivotni trat, ale kdo nebezi??

Moc vam preji, abyste se z bulimie dostala,abyste se dostala k radosti ze zivota a k vnitrni svobode, po ktere touzite, a kterou urcite mate sanci ziskat.
Srdecne zdravim
Agnes