Paní Líbo, nejprve mi dovolte poblahopřát k záchraně života vašeho miminka. Ale Váš příspěvek a mnohé pod ním už mi nedají než reagovat. Já totiž byla, teda předpokládám, protože spousta z toho, co tu napsala, je mi povědomé, s tou paní na pokoji. Takže musím skutečně potvrdit, že ji na rizikovém jíst nutili, ba dokonce vydírali, že mě z toho čmuchu jídla bude špatně, když to nesní, že musí být ohleduplná k spolupacientce (já ale nebyla těhotná, byla jsem po drobném zákroku). Ona na jídlo jít ven nemohla, měla odteklou vodu a dost časté kontrakce. Kromě tohoto jídelního extempore, během něhož se tato pacientka málem pozvracela, jsme ovšem sestru opravdu neviděly, i když paní měla kontrakce po dvou minutách (když tam neměla manžela, měřila jsem to já). Co dvě hodiny se belhala do sesterny prosit, ať jí naměří alespoň monitor, nebo řeknou, jestli už může chodit. Na sál jí odvezly až v pozdním odpoledni. Později večer jsem slyšela, jak si dvě sestřičky špitají, že jestli z toho nebude žaloba, budou ještě hodně rádi. A vůbec tam o tom porodu mluvily docela hodně. Takže já chápu, že nedáte dopustit na nemocnici, kde vám zachránili dítě. Nedivte se ale, že když někomu dítě na životě ohrozí, že se chce taky svěřit. Spíš napište, kdo byl váš porodník - a ležela jste také na rizikovém nebo rovnou na šestinedělí? Tam může být třeba trochu odlišný přístup. Tím uděláte určitě nejlepší reklamu. Byla jsem totiž svědkem i toho, že přijela slečna s krvácením, okamžitě jí napíchli magnézko a ptali se, jak časté má kontrakce. Prý vůbec. Tak odešli, přišli jiní, všichni se ptali na častost kontrakcí, až jí magnézko vykapalo a oni jí vynadali, že jim neřekla, že je nemá, že jen krvácí. Ta se mnou byla na pokoji taky. Chtěla jsem jen říct té paní, která tady popisovala své útrapy, že jedná-li se opravdu o mou spolupacientku, mohu nabídnout svědeckou výpověď, rozhodne-li se s tím něco dělat.