Když jsem četla Sosanův příspěvek,přišlo mi,jako by přesně popsal důvody,proč nemám odvahu k adoptování dítěte.Máme barák jak hrad a jedno dítě navíc by nám životní standard určitě nesnížilo příliš mnoho a pomoct alespoň jednomu bych moc chtěla.Ale...
Náš nejstarší syn měl obrovské psychické problémy.Strašně se bál lidí,v podstatě jsem s ním nemohla jednu dobu jít ani po chodniku s kočárkem.Strašně nepřiměřeně reagoval.Pomocí psychologa a psychiatra se povedlo mu pomoci.Ale že by šel ve třech letech do školky nepřipadalo bez léků v úvahu.Ve čtyřech už to s bráškou zvládnul.Myslim,že kdo nezažil alespoň ve svém okolí,nepochopí,nakolik takové dítě vykolejí životní styl,jak moc to člověka omezí.
Zvládli jsme to.Syn teď půjde do osmé třídy a je "v pohodě",jako všichni jeho vrstevníci.Ale "puberťáci" se tu probírali jinde.
Takže když si teď zpětně promítnu čím jsme prošli a uvažuju,jestli bych to byla schopná udělat i pro adoptované dítě,tak,strašně se za to stydím,ale asi nebyla.Moc obdivuju všechny,kteří to dokážou a držim jim palce.Ale víc nezvládnu.