Vždycky jen kroutím hlavou, když se rozvine diskuze na téma, jestli chodit na červenou nebo ne, jestli jezdit stopem nebo ne, jestli používat autosedačky nebo ne, jestli nosit helmy... Pracuju v nemocnici, a příliš často se setkávám s těmi, co věřili ve vlastní štěstí nebo nesmrtelnost či co já vím. Vídám tolik zbytečně zraněných, že v tomhle mám naprosto jasno: vše, čím lze minimalizovat rizika, má svůj smysl. Je přece úplně jedno, co říká statistika, když nevím dopředu, ve které skupině se ocitnu. Zodpovědné chování je právě v tom využívat všech dostupných bezpečnostních opatření, která se mi nabízejí ( včetně toho, že naučím děti, jak se chovat v kritických situacích).

Nemůžu souhlasit s tím, aby děti do NRP dostal každý, kdo má dobrý úmysl. Sama vím velmi dobře, jak náročná zatěžkávací zkouška pro manželství, pro rodinu je přijmout do péče dítě sociálně osiřelé. Přesto ale považuju za hazardování s něčím tak cenným, jako jsou lidé ochotní nabídnout dítěti rodinu, doporučení žádost pouze odložit. Mnohem efektivnější by bylo, kdyby příslušný KÚ s těmito lidmi poctivě rozebral, v čem spatřuje určitou nezralost a navrhl konkrétní cestu, jak s těmito žadateli pracovat, aby dejme tomu za ty dva roky byli k přijetí dítěte zralí.
To samozřejmě předpokládá taky určitou zralost - těžko lze ke spolupráci někoho nutit. Pokud jsou žadatelé přesvědčeni o tom, že psycholog je člověk, který se je snaží poškodit, pak asi opravdu není jiná cesta než odvolání.