Když jsi napsala první článek o vašem martýriu ohledně adopcí, přiznám se, že jsem příliš nechápala důvod (vás rodičů), proč jste ten krok udělali. Nebylo mi jasné, proč takto mladí lidé, kteří mohou mít vlastní dítě, chtějí v situaci poměrně nejisté nějaké dítě adoptovat. Určitě tam v diskuzi něco takového ode mne je ;-)
Ale o to víc jsem obdivovala vaši odvahu, že jste se k tomu odhodlali. Adopční proces je v ČR neuvěřitelně byrokratický a poměrně potupný. Představa, že mi domů neustále lezou sociální pracovnice a jiní úředníci, je mrazivá. Řekla bych, že i pro dobře fungující rodinu je to veliká zátěž. A to pominu riziko, které představuje genetická dispozice přijatého dítěte, kterou láskou a výchovou ovlivnit nelze. A k tomu to naše podvědomí v krizi někdy generuje poměrně negativní emoce.
Prostě za odvahu ti tleskám!
Důvody, které uvedl psycholog v posudku, mi ale připadají laciné a povrchní. Studovat přece může člověk celý život a bydlet v domě se zahradou se většině z nás nepoštěstí celý život :-)
Zkusíte to za dva roky znovu?
Neuvažovali jste o pěstounské péči? Možná, že jsi to psala, ale dílů bylo moc :-)
P.S.: Nejsem zrovna fanda do stopu (připadá mi to jako velké riziko pro obě strany, v dnešní době skoro šílenství), stopaře zásadně neberu a dítě bez sedačky do auta nepustím, ale to s tématem moc nesouvisí.